Pobožnost za zemřelé v neděli 7. 11. 2021 od 13,30 hod na obecním hřbitově v Nezdicích a poté bude následovat bohoslužba v kostele sv. Prokopa.

Úvaha dušičková

Prožili jsme dušičkový víkend ... na hřbitovech i při bohoslužbách. Je tedy užitečné ohlédnout se zpět. Uvědomujeme si, že vzpomínka na všechny naše zemřelé je vedle Vánoc největším společně prožívaným dnem, který věřící i nevěřící spolu „slaví“. Víme dobře, že mnozí, kteří se aktivně účastní těchto dnů, nejsou věřící a nemají náboženské motivy k účasti. Je ale pěkné, že společně slavíme Vánoce, počátek spásy, kdy se slovo stalo tělem a začalo přebývat mezi námi (srov. J, 1,14). Druhý takový společný den je památka zemřelých. Smrt nás tu všechny spojuje přes rozdíly názorů na smrt a na život po ní. Sjednocují nás i vnější projevy účasti: ozdoby hrobů. Rozsvěcování světla. Hroby spojují lidi, rodiny a příbuzní se u nich scházejí, případně spolu posedí a zavzpomínají.

Je velmi důležité, abychom si i my křesťané jasně uvědomili, že tento den je i vyznáním našeho společenství generací tady na zemi, jak to prožívají lidé ve vzpomínkách na své zemřelé předky, ale že je především zřetelným vyznáním víry ve vzkříšení, v život překračující hrob, ve společenství za hrobem.

Když jsem četl poslední 44. číslo Katolického týdeníku s „dušičkovou“ přílohou, byl jsem překvapen, že se tam tato myšlenka víry ve zmrtvýchvstání, v život věčný téměř neobjevila. Čekal jsem odborný duchovní článek o zmrtvýchvstání, o posmrtném životě. Jen vnější popis toho, jak věřící lidé chodí na hroby, že pokládají na hroby květiny, rozsvěcují svíci, ale vysvětlení, zamyšlení nad tím „proč“, jsem tam bohužel nenašel. A lidé smysl těchto gest a znamení často neznají. Jinak by hroby nezavalovali množstvím zbytečně drahých umělých, papírových, voskových květin. Co tím vyjadřují? Je snad naše víra jen „papírová“, umělá? Hrob je pro lidi znamením konce života, smrti. Věřící křesťan však na hrob jako místo „konce života“ pokládá živé květy jako projev své víry, jako „protest“ proti názoru, že tady je konec života. Stejným znamením a vyznáním víry jsou rozsvěcované svíce. Znamenají: věřím v život věčný. Mihotající se svíce na venkovském hřbitůvku v dušičkový podvečer nejsou jen krásnou poezií (u toho zůstává jeden článek v KT), ale znamením života, světla života. Svíce je ostatně o Velikonocích znamením zmrtvýchvstalého Krista, stejně jako svíce při mši sv. jsou znamením přítomnosti Krista zmrtvýchvstalého.

U našich hrobů stojí kříže. Jistě, připomínají kalvárskou oběť, kterou Kristus podal Otci za naše vykoupení, za spásu člověka. Bohužel méně v nich prozařuje i zmrtvýchvstání, kterého mají být kříže u hrobu na hřbitově znamením. Měly by tam být kříže bez Kristova korpusu, s přehozeným plátnem zmrtvýchvstalého – znamením zmrtvýchvstání. Hrob křesťana má mluvit o zmrtvýchvstání. Z této víry pak vychází modlitba, kterou pokládáme na hrob jako nejkrásnější kytičku. Škoda, že Katolický týdeník nevyužil „dušičkového“ čísla k této drobné konkrétní formaci víry, projevované na veřejnosti. To je také jeho důležitý úkol.

Kardinál Miloslav Vlk